Alois Dudycha (1916)- ADAM A EVA

Jiří Dudycha(1941) - SLUNOVRAT

Jiří K.Dudycha (1966) - SOUBOR PRO SVATEBNÍ SÍN V PŘEROVĚ. Zhotoveno podle návrhu Jiřího Dudychy (1941).

Atelier DUKE má své kořeny již v první polovině minulého století, v roce 1938.
- Firmu založil dědeček Alois Dudycha, zprvu pod názvem VUK, Východočeská umělecká keramika, ještě v první polovině minulého století. Po válce přecházel na jméno DUKE, ale to již musel končit. Dělal keramiku tvarovanou tradičně i moderně, vesměs malovanou, úspěšně až do roku 1948. Byl synem ze statku, ale byl to bohém, přítel Matěje Kuděje, malíře Ropka a sochaře Hladíka. Jeho otec jej moudře nenutil do sedlačiny, ale poslal jej na studia do Modry, kde se učil tamní lidovou keramiku.Tu posléze přenesl do Litomyšle a upravil. Dědeček začínal romanticky, sám si kopal a připravoval materiál, a technologii znal dokonale od začátku do konce.
- V keramické tradici pokračoval můj otec, Jiří Dudycha, www.lit.cz/dudycha. Stal se výtvarníkem, a ve svém ateliéru se zabývá převážně tvorbou pro architekturu a volnými plastikami. Jeho nejvýznačnější prací je soubor 14 plastik "Křížová cesta" pro nový kostel v Budislavi na Litomyšlsku. Pro atelier DUKE je však velmi důležitá jeho tvorba designerská.
- Po téměř padesátileté pauze obnovil znovu keramický ateliér Jiří Dudycha mladší. Tvoříme interiérovou keramiku pro moderní domov, tvarově, barevně i designově odpovídající současným trendům v zařizování interiérů nábytkem. Matná bílá glazura je doplněna lesklým zlatem, případně lesklou platinou na strohých, geometrických tvarech váz, mís i svícnů. Novými trendy v naší keramice je i ponechaná přírodní barva, doplněná ovšem i v tomto případě bílou glazurou a zlatem. Zahradní keramika - mísy, svítidla, fontány i plastiky jsou vzhledem k odolnosti vůči počasí provedeny pouze v přírodní barvě.

TOLIK PRAVÍ OFICIÁLNÍ ŽIVOTOPIS.
JENŽE SUCHÁ JE TEORIE A BOHATÝ STROM ŽIVOTA.
TAK POSLOUCHEJTE:

Jak jsme kupovali glazuru.
Byla sedmdesátá léta a my potřebovali glazuru. Když nám nákup konečně úřady povolily, mohli jsme zavolat výrobci, jestli glazuru mají. Neměli. Nevyrábějí ji, protože před časem jí vyrobili dost pro cihlárnu Třebechovice, takže si ji můžeme koupit tam. No dobře. Třebechovice. Glazuru mají. Už dlouho. Tak dlouho, že ji už nemají ani pod střechou. Potřebovali jsme ji, nebylo co řešit. Kamarád šofér to vzal na černo a jelo se. Nejdřív jsme museli do kanceláře zaplatit. Proč to tak je, jsme pochopili hned, jak jsme glazuru uviděli. Sudy rozbité, bez vík, do některých chodili cihláři na velkou - fuj. Postupně jsme našli jsme a naložili ty dva zachovalé sudy, které jsme měli zaplacené a které jsme potřebovali. Glazura pro nás měla cenu další existence. A pak to přišlo.
Na náklaďáku osiřelé dva sudy - a dole jich bylo ještě tolik, i těch zachovalých ... Kamarád napnul síly, naložili jsme plné auto, zamávali vrátnému a jeli. Normálka, pohoda. Nikoho to nezajímalo, nikomu to nechybělo.
Copak v cihelně. Tam byla euforie. Ale doma - každý ten pitomý sud měl metrák, spíš víc. sudy byly nahnilé, glazura se vyhrkala po cestě. Celé odpoledne trvalo, než jsme sudy vykutáleli a provizorně uložili, a dali auto do pořádku. A to jsme ještě netušili, kolikrát budeme ty sudy přestrkávat a přesypávat. V naší staré boudě místo nebylo. sudy stály venku pod stříškou a glazuru jsme postupně přesypávali do sudů uvnitř. Časem jsme zařídili nový ateliér a sudy putovaly do něj. Krásný, prostorný skládek jsme celý zaplnili, ty metrákové sudy jsme museli vystrkat na sebe, aby se vešly. Pak byl sklad malý, tak jsme je zase přestrkali ven. Glazura byla kvalitní, 30% olova. Tehdy to nevadilo. Jenže přišel rok 89, nové vyhlášky a glazura byla jedovatá. Kam s těmi proklatými sudy teď? Poslední stěhování - ujala se jich jedna LŠU. Tam ještě vyhlášky nedošly.

To už je rok 1976. Komise teď několikrát řádila, tenhle měsíc jsme tam dali jen čtyři druhy, stejně to nemělo cenu, a to ještě vyhodili hrníčky na kávu, že se některé viklají na podšálcích... Asi nikdy nenakupovali v porcelánu. dokonce socialistickém. Ale přece jen, Jirka bude od září pracovat jen na část úvazku, na pět hodin denně, takže bude víc času.
Zdá se, že se nic nemění, změny a nejistota se staly pravidlem. Ve fondu stále nejsme, a já ani nebudu, nevejdu se do kvót.
A máme slíbenou výstavu v Pardubicích, dokonce na zahájení prodeje v nové galerii. Zatím se otevření galerie odkládá, nejsou dlaždice, beton a další, tehdy, vzácné věci. A tak máme doma kupy keramiky, připravené na výstavu, kterou není kam dát. Ten prasečí chlívek, ve kterém stále pracujeme, je přece jen moc malý.

17.1.1978 byla zahájena samostatná prodejní výstava manželů Dudychových v Pardubické nově otevřené galerii. Úvodní slovo měl mít Dr Řeřucha, ředitel Pardubické galerie. Měl se dostavit i náměstek ministra kultury. Ten neměl čas. Řeřucha se taky nedostavil. Úvodní slovo odkoktala veddoucí prodejny, a v 7 hodin večer telefonoval Řeřucha, omluvil se tím, že právě HRADEC PŘIJAL JIRKU DO FONDU! což bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Kéž by to schválila i Praha.
A tak ani moc nevadilo, že celý honorář za prodanou výstavu padl na nákup glazury, jejíž cena po převodu přes X organizací povážlivě stoupla.

V březnu jsme byli v Praze navázat kontakt s ART CENTREM, tehdy jedinou organizací, přes kterou byl možný export. Několik věcí si vzali - a po létech je už nikdy nenašli.
Chystá se samostatná výstava v Hradci Králové a skupinová v České Třebové, Jirka navíc chodí do parašutistického kroužku, protože tohle ještě nezkusil a má moc fádní život. Já zatím pořádám dotazníkové orgie. Během jednoho měsíce tři dotazníky a čtyři životopisy. Každý jiný, pochopitelně, zaměřený na tu kterou událost. A ještě mě čeká nejmíň jeden na výstavu do Hradce a pravděpodobně další i do České Třebové.
Přípravy na hradeckou výstavu jsou v plném proudu. Několik pecí jsme vypálili dobře, další byla spálená, další nedopálená. Vrchol byl dnes, když se NĚCO stalo, jen sám pánbůh ví, co to bylo, že přestalo měření fungovat úplně, ale pec se pálila dlouho, hodně dlouho. No nic, pozítří uvidíme.
Jirka právě odjel do H.K. odevzdat životopis a domluvit, že na zahájení budou hrát KANTOŘI a recitovat herečka Míla Koubová. Bude to revoluce ve vernisážích, když tam bude normální muzika a ne jen fidlání na housle žáků ze školy. Takže zas je problém jen se mnou. Loňské šaty se mi beznadějně srazily a letošní nejsou. Vernisáž se povážlivě blíží a já musím do pozítří ušít šaty, abych tam nemusela jít jako akt.
A byla výstava. Úspěch velký, prodána takřka hned. Hodně lidí přišlo jen proto, aby se podívali na ty Dudychy, co tak rejžují prachy (doslova, odposlechnuto). Samozřejmě hráli Kantoři, recitovala Míla, a protože zahájení bylo vskutku originální, začaly během recitace padat se zdí jeden reliéf za druhým..........
Inu, i to lepidlo bylo jaksi socialistické.

7.6.78. Je 8 hodin večer.. Jirka se vrátil z Prahy živ a zdráv. Do fondu ho nevzali.

NEROČILOVAŤ SA, VYDRŽAŤ
Tragikomedie ze života výtvarnického
Kus o několika dějstvích s přivřeným koncem.

osoby a obsazení:
OLD STAR: paní vedoucí - z počátku rafinovaně, později zuřivě
NAIVNÍ UMĚLKYNĚ: já - zpočátku udiveně, později naivně a konejšivě
STARŠÍ PRODAVAČKA: po celou dobu mírně mlčí a pokyvuje hlavičkou
MLADÁ PRODAVAČKA: hned zpočátku obrátí oči v sloup a odejde do zákulisí
STARŠÍ PRODAVAČ: vysvětlí si obrácení očí v sloup po svém a odejde taktéž do zákulisí. Později vrávoravým krokem přichází pro američku (cigareta)

1. To je paní vedoucí?
2. Dobrý den, paní VEDOUCÍ. (chladná odpověď, nebude to jednoduché)
3. Jak nám prošly věci komisí? (aspoň to)
4. Máme problémy s glazurami. (zabere?)
5. (udiveně) Myslela jsem, že o té prodejně v Praze víte dávno. Ze začátku jste přece byla u toho. Jistě si vzpomenete. (snad už má trochu sklerozu)
6. Pro ně přece dělají všichni, mě to poradili pražští keramici.
7. Ano, opravdu toho lituji. Ten stejný prvek mi neměl uniknout. (zdvořilá úklona po pás)
8. Můžete mi, prosím, poradit, co s tím? (líbezně, lichotivě)
9. Snad bychom mohli ten kousek se stejným prvkem u vás zlevnit...
10. Ještě se to nestalo, a dáme si pozor... (už by to mohla pochopit)
11. Až bude manžel členem Fondu umělců, tak se to změní .. (má na vedení vliv, mohla by se přimluvit)
12. Staré vedení o tom normálně vědělo, je to moje zaměstnání. Mám přijet a říkat jim to znovu? Poraďte mi, prosím...
13. (dlouhý hovor z druhé strany, ale hlas se přece trošku zklidňuje)
14. UF. Hotovo. Ať žije mír mezi národy a výtvarníky a prodejnami a úřady a zákazníky atd.

Tak zase příště.

V roce 1975 jsem dostali od ČFVU zakázku. V Hradci se stavěl hotel Černigov, a my tam měli dělat obří květináče, které by rozdělovaly restaurační prostor. Bylo jasné, že u nás se to dělat nedá, a tak jsme se vydali do keramické dílny, kde se na tuto keramiku specializují. Byli jsme tam za pitomce, výtvarníků, kteří mají návrhy a nemají nebo neumí je sami udělat, jezdí po republice hromada. A tak se dívali i na nás. Jenže Jirka jim předvedl krásná tahaná ouška, prubířský kámen keramiků. No, a byl klid, a byli ochotni nám květináče udělat. Dostali výkresy, přímé pokyny, byli to keramici, tak to mělo vyjít. Přijeli jsme se podívat na vzorky. Jak může keramik něco tak zmrzačit je obdivuhodné. Musíme tam zůstat a učit je základní keramické techniky, razítkování, nalepování, rytí, glazování. Zase jedna z mnoha katastrof, které keramiku provázejí. Nakonec květináče byly téměř takové, jaké být měly, no a vzrostlá zeleň také udělala své.
A taky máme výstavu v Královéhradecké prodejně Díla. Úspěšnou po výtvarné i prodejní stránce. A ještě jedna výborná věc. Jirka bude pracovat na poloviční úvazek.. Jistě, uživili bychom se i bez toho, jenže pak by byl příživník, bez razítka v občance...

Rok 1973. Cílem tohoto roku je auto. Hlavní požadavek je velký kufr. A tak tedy budeme vydělávat. Leden je slabý - 822,- Kč. V únoru jdeme výš, 1.472,- korun. Březen nula. Nějak to není ono. Chce to zakázku. Byla by, dělat korbely na pivo. SUVENÝRY! Co se dá dělat, peníze potřebujeme. Naštěstí to dlouho netrvalo a zase pracujeme pro Fond výtvarných umění, pro prodejny Dílo. A taky nám chytla vycpávka v peci. Byly to nervy, bouda dřevěná a na peci měly hnízdo myši. Ze sena. Ne, na umění není ten správný čas. Potřebujeme míchačku na beton, v té půjde míchat hlína. Jo, míchat hlína. To se musí sehnat valouny, které hlínu míchají a částečně i melou, aby byla jemnější a tvárná. No tak jsme z potoka donesli valouny, naložili je slavnostně do míchačky, přidali vodu a hlínu a celé to zapnuli v očekávání krásného keramického materiálu. Ano, hlína byla jemná, snadno se cedila přes síto, jen zůstal nalepený zbytek v míchačce. Detail. Dáváme do míchačky další várku, nějak ubylo valounů, ale i tak je jich dost pro kvalitní mletí. Do večera valouny nebyly, ale hlína byla pořád krásná. Jen na dně byla stále větší vrstva tuhé nalepené hlíny. A míchačku bylo nutné vyčistit, zítra se bude v přípravě hlíny pokračovat. Lopatka zůstala zapíchnutá v hlíně. Motyčka taky. Takže rukama. V rukavicích. Zůstaly v hlíně také. Na řadu přišly holé ruce. Byla to krásně zpracovaná hlína, Čapek by řekl jíl jak cejn. Ruce se do něj zapíchly a zůstaly tam. Jen po kousíčkách se nechal utrhávat. Jenže mezi tím byly ty pitomé oblázky. Ty se musely rukama podhrabat, jíl kolem nich vytrhat, a pak je odtrhnout od té nepředstavitelné hmoty. Ruce poškrábané, nehty zulámané do krve, střídali jsme se a proklínali znalce zpracovávání keramických hmot, který nám tohle poradil. Ale nakonec přece jen hlínu máme, a protože ji můžeme nechat přes zimu přemrznout, máme ji tak kvalitní, jak od té doby už nikdy. Problémy s Fondem se utišily, suvenýry už dělat nemusíme, keramika se prodává dobře, takže máme krásné celkem vyrovnané a v rámci možností jisté období.

Únor 1970. Jirkovi umřel táta. Bylo to těžké, teď jsme viděli, kolik drobných, nezbytných věcí je třeba udělat, aby dílna mohla vůbec fungovat. A taky se začala rozpadávat pec. Jirka ji vyboural a udělal o něco větší, 30x33cm. Přišel listopad 1970 a my hrdě uspořádali první výstavu. Výstavu - byla to směsice všeho možného, neurovnaná, neucelená. Na vernisáž přišel jeden člověk, a ten se ptal, kde je ta kapela, co tam bude hrát.
Duben 1971. Začaly se nám zdát naše věci natolik dobré, že jsem jela zase vyzkoušet komisi v Díle. Vzali všechno, a od té doby brali všechno, až na malé výjimky, stále. Zařídili jsme si také výlohu na náměstí, kde jsme vystavovali své nové věci. Stali jsme se známější, ale skutečnou reklamu udělalo až to, že ji kdosi vykradl a policista (tehdy příslušník SNB, taky se říkalo úd SNB) tam stál několik hodin pohotovost. V listopadu 1971 jsme udělali další výstavu, samozřejmě opět v Litomyšli ve Smetanově domě. Na zahájení přišlo dost lidí, ohlas měla dobrý, a lidé, kteří obešli exponáty i zezadu, měli dobrou náladu. Jak by ne, zapomněli jsme tam láhev od vína.
6.června 1972 byla zahájena výstava PŘEHLÍDKA 72, výstava výtvarníků svitavského okresu. Dali jsme tam také několik věcí, figury Rozmarná královna a Smutný princ. Toho vybrala hradecká komise do podobné výstavy krajské jako jediný kus.
16.9.1972. Památné datum. Poprvé jsme pálili glazury ve velké peci, a úspěšně. Takže teď máme v provozu malou i velkou pec. Z přemíry radosti nad pecí jsme umodelovali panáka, 80 cm vysokého. Je to nádherný trpaslík, bude se jmenovat Hodný zahradník. Malér bude, jak ho dopravit do Hradce, a hlavně jak zpátky, když ho nepřijmou! (později prasknul a bylo po starostech.)

A byla svatba, družstevně jsme postavili činžovní dům - tehdy vlastnoručně, nastěhovali se, měli dítě a celé to začalo zavánět čekáním na důchod. Začali jsme koketovat s výtvarným uměním. Nejdříve byla doba dřevěná, tedy samorosty, tehdy velmi módní záležitost. Chodili jsme po lese, čistili samorosty, a zjistili, že to není ono. Nastala doba železná. Byt se začal plnit svícny, vázami a podobnými zrůdami z kovu. No, některé nebyl tak špatné, a tak jsem zkusila něco zavézt do královéhradeckého Díla, tehdy Český fond výtvarného umění.Tam byla komise, která přinesená díla posuzovala. A oni kupodivu jednu vázu a svícen přijali. Vázu prodali, svícen - byl to moc velkej krám - nám asi po třech letech vrátilli..
Tou dobou začal dělat železo kdekdo, a tak Jirka přestal. A tehdy si vzpomněl na keramiku. Otec měl kdysi keramickou dílnu, takže příklon ke keramice se jevil normální. Musím se bohužel zmínit o tehdejší pokřivené době, kdy tchánovi keramickou dílnu ukradli a malou keramickou pícku, kterou si potom zbudoval ve sklepě, mu zapečetili. Ale blížilo se Jaro 1968, všechno se zdálo dostávat do normálních kolejí, a tak se Jirka odvážil z pícky strhnout pečeti
Tímto celé začalo. Otec se ujal role učitele. A taky jsme začali stavět keramickou dílnu. No dílnu. Původně to byl prasečí chlívek a nahoře měl seník. Táta tam udělal velký kus práce. A na jaře 1968 byla dílna v provozu. Byl to tehdy krásný rok, a my dostali první zakázku. V Hukvaldech u Ostravy bylo nějaké výročí, a my jsme pro ně dělali upomínkové plakety. Asi tři nebo čtyři druhy, podle Jirkových návrhů. Ale to byl začátek. Další zakázky nebyly.
Já sama jsem nikdy v životě netušila, čim se budu jednou živit. Jsem z rodiny, která má o umění jen velmi mlhavé představy. Od zkušenějších manželek jsem věděla, co mě čeká: 1. on bude dělat svého koníčka, já sedět doma a hádat se. 2. dělat to s ním, mít zajímavou práci, dobré manželství a špatné nervy z přemíry zajímavosti. Udělala jsem to druhé a vyšlo to do puntíku.
Zatím co já hledala smysl života, Jirka modeluje figury, vázy platiky, modeluje špachtlí, učí se. A táta v dílně staví hrnčířský kruh. Dokončil ho v létě 1969 a Jirka se začal učit točit na kruhu. Džbánečky, vázičky, já to jako správná keramická manželka glazuji průhlednou glazurou. Na podzim 1969 přišla další zakázka. Tentokrát kachle do Prahy, bylo jich několik, ale pamatuju se na Pražské Jezulátko. Na něm jsem se rytím do sádry podílela i já. Vlastně od té doby všechna ta rytí do sádry připadla mně.