zpět

 



Ateliér
a momentky z práce

Filmové
klapky

Bronzové
plastiky

Výstavy přátel
v mém ateliéru

Výstavy společné
a samostatné

Realizace
v architektuře


Křížová cesta
a její realizace


Životopis
a jiné zbytečnosti

 

                                                          KŘÍŽOVÁ CESTA                                   a její instalace


.....Psal se rok 1996, když jsem dostal zakázku na Křížovou cestu pro nový kostelík v Budislavi. Je to krásný kout na začátku Vysočiny, kde trávíme pravidelně prázdniny, s nádhernými pískovcovými skalami, borovicemi a vřesem. Celá Budislav stojí na pískovcových skalách, chalupy se o skály opírají zády a skalky v zahradách nejsou uměle budované.
    U jedné takové skály, na níž rostou pod borovicemi a břízkami křemenáci s červenými hlavami, stála v té době nedokončená  novostavba kostelíka. Zvláštního půdorysu, ve tvaru srdce.A co víc - tento tvar kopíroval přesně prostor ve skále, jen necelý metr od zdi je již nenarušená skála, na níž kvete vřes. Celé to bylo příliš krásné, příliš dokonalé.
    A tak první reakce byla: Do toho nejdu! Reakce okolí byla rovněž jednoznačná: Ale ano.
 

   

..Bylo jasné, že nejde o to, ztvárnit téma keramicky. Materiál je tady podružná záležitost, důležité je téma. Jsem keramik, znám hlínu a její možnosti, bude to z ní. Ale znova, není důležitá hlína, důležité je téma.
     Křížová cesta - co o ní vím? Vlastně málo. Jak ji zpodobovali ostatní, a proč? Co má říci současným lidem - stalo se to přece tak dávno - Proč vůbec? Pochybnosti o sobě, o všem.

     První body: kostelík je malý, křížová cesta bude uvnitř. Musí být celá, ale nesmí to být zmenšenina! Dobře, když ne zmenšenina, tedy výřez. Ano, jen tak trochu si připomenout děj, který prostupuje naši historii, který všichni tak důvěrně známe. Stačí jen pohlédnout na detail, a už se ve vlastní fantazii rozvíjí děj, který si každé Velikonoce připomínáme.  
       Detail - naše doba je jiná, jsme zvyklí dívat se na zkratky. Provází nás reklamy, televize, filmy - filmová políčka - jednotlivé obrazy se spojují do příběhu, ze kterého vidím jen úryvky ...
     Vlastní křížová cesta se odehrává jakoby venku, za zdí. Do kostela pronikají jen ruce, trpící ruce. A kříž, ještě ne symbol, ještě je to popravčí nástroj. Utrpení, které je stále živé, stále znovu prožívané. Jeho příčinou je zlý, zmanipulovaný dav, nemyslící vlastním mozkem - nezáleží na tom, kdo dav zmanipuloval, zda to byla dávná nenávist ke Kristovým myšlenkám, nebo současné režimy, komunismus, fašismus. Tento zlý, zmanipulovaný dav se prolíná celou historií, a vždycky ničí, mučí, zabíjí.

     Ale jde o Křížovou cestu: Zkusil jsem si představit, že jsem Kristus - člověk, a tu cestu projdu. Nedařilo se. Začalo se mi o tom zdát, bylo to hrozné. Nedalo se to představit. Ten strach, ta krev, to nebylo možné. Myslel jsem si, že On věděl, že je Bůh a že to za určitou dobu bude zase dobré. Jenže to bylo jinak. Bůh Ho opustil, byl tam obyčejný zmlácený člověk, čekala Ho hrozná poprava a On to věděl. To nejde, to se nedá představit. Já to nedokážu - nesu kříž, mlátí mne - to prostě nejde.
     Zkusím být v tom davu. Mě se nestane nic, když si dám pozor a nevrazím do zbrojnoše - ale bylo to skoro stejné. Prach, zvláštní vzduch, celé - nedalo se - nešlo po těch 2000 letech se vžít do těch pocitů.
     Zbyla třetí varianta. Nezávislý pozorovatel, starý 2000 let. Mě se to nedotkne, bylo to dávno. I tak to bylo těžké, ale šlo to.

      Dělám bílou matnou glazuru, na Budislavi je písek, je to tak strašně stará legenda, že už jakoby opravdu zbyla jen bílá kost na písku - jako vybělená kost na poušti - to by se mohlo hodit, tahle filozofie. Pak jsem zjistil, že vlastně já jsem dostal celou stěnu, což bylo krásné, ale původně se dělaly cesty venku, mezi tím se chodilo. A já mám celou stěnu dlouhou 8 metrů, velikost musí být úměrná prostoru, a tak to musí na sebe natolik navazovat, že to musí být jedna plastika. Prostě po příchodu do kostela uvidím osm metrů dlouhou jednu plastiku, která  na první kouknutí musí být sochařsky dobrá, zvláštní - a to je úplně první záležitost, která tam musí být. Další záležitost je ta, že šlo o to, dát tam nějaké konkrétní prvky - nebylo možné to dělat pouze abstraktně, čím dál víc jsem to dělal, bylo mi jasné, že to byla obyčejná surová poprava, že to nejde udělat jen jako filozofie, musí tam být i něco zlého - a jak jsem tak přemýšlel, utíkaly týdny a měsíce.

   

     Jedna z variant, která mě lákala, bylo vzít to všeobecně, ne jenom jako popravu. Dobře, nahoru dáme dobro, dolů zlo, a jednotlivá zastavení by se nechaly řešit - je to vlastně strašně starý příběh, a já to vím, vím, jak to pokračovalo, a to znamená, že si to mohu přehrávat dopředu a dozadu, kdykoliv si vzpomenu, tak se mi to rozběhne. A tak se mi to začalo jakoby blížit filmovému pásu, filmovým políčkům.     

      Tak dobře, řekněme, že mám čtrnáct polí, kde si mohu v duchu jezdit tam a zpátky. Jenže bylo jasné, že se to do těch políček všechno nevejde. Figury a tak. Ale ten příběh se odehrává kdykoliv, když si na něj vzpomenu, a kdekoliv. Kdekoliv. Nejsem tedy vázaný na ten kostel, na tu stěnu, a na ten příběh taky ne. Nakonec jsem si řekl, že to probíhá částečně uvnitř, částečně venku, takže všude, jako bublina, a jen malá část z něho zasahuje do toho filmového políčka, do prostoru kostela. To už se mi začalo líbit, teď byla otázka, co tam vlastně dát, aby to něco vyjádřilo. Mohu vycházet z filmových políček, ale ten duch kostela tam musí být. Čili jsem prostudoval linie a křivky historických - gotických kostelů a udělal jsem to tak, že nahoře bude dobro, dole zlo (to tam musí být), a udělal jsem to jako půlky gotických oken, která běží za sebou asi 10 cm od sebe, zhruba 100 cm vysoká a nahoře trochu odkloněná od stěny, umístěná ve stoupající křivce, protože v tom kostele jde všechno nahoru k tomu jednomu bodu nad oknem.Šlo o to - mít tam jednak kříž v různých polohách, nabízely se ruce, rostliny, dole bude dav, zlo - to abstraktně, z technických prvků. Jedna z variant byly ruce, moc se mi nechtělo, zdálo se mi to moc konkrétní. Měli jsme debatu s ing. Vohralíkovou, byla přesvědčená, že by tam ruce měly být. Nebyl jsem proti, to zlo mělo ale být roztrhané, abstraktní, k tomu nahoře ruce, které ponesou kříž - děj tam nahoře.
     Bylo nutné vyřešit technické problémy: jak ty ruce, z jaké doby, jak je modelovat. Potom - někdy v roce 97 - když jsem to měl připravené, potřeboval jsem ještě detaily, polohy rukou při přibití (dnes už vím, že to bylo jinak, než se to malovalo dříve), a to jsem konzultoval s představiteli církve. Celkem se to líbilo, poradili mi se symbolikou, např. kříž = popravči nástroj, ale ne - bylo by moc symbolů.
     Zkusil jsem otisknout svoji ruku do hlíny a udělal jsem formu. Chyba. Otisk ruky nebyl přesvědčivý, byl zdeformovaný. Začalo být jasné, že ruce budu muset odlévat do sádry. Formy budu půlit, takže vždycky půlku upravím a slepí se to dohromady. Udělal jsem zkoušku, jeden kus. a myslel jsem, že to tam nazkouším - a ono to najednou bylo malé! Jednotlivá pole budou muset být vysoká aspoň jeden metr, což tehdy bylo technicky za hranicemi možností.

   

Nakonec se to podařilo. Ty ruce - to zlo abstraktně není ono. Dát tam taky ruce, mohlo by to být zajímavé. Seškrtal jsem tedy všechny prvky, v podstatě tam zůstal jen technický prvek, ze kterého je dělaný kříž, a další, z kterého je celé základní okno, a všechno další jsou ruce, ruce, ruce, dobré ruce, zlé ruce - začalo se mi to líbit. Jenže jsem nevěděl, jak se ruce odlévají. Tady mi pomohl Olbram Zoubek. Vytypoval jsem si pět druhů rukou, hodně kontrastních: ruka nemocného syna se ukázala být vhodná jako Kristova, dvě dívky od nás z ateliéru, to byla Maria a Veronika, pak kontrast k těm dívčím, to se podařilo u kamaráda, má velké a masité ruce, a ještě ta moje ruka. Takže je použito pět druhů rukou. Nakoupil jsem sádru a ruce jsme odlévali, vzniklo tak 20 forem. Celé se to zdálo být dobře, nejmenší detail je tam vlastně lidská ruka. Ještě jsem to rozdělil tak, že kříž bude děj nahoře, dav bude dole na rámu, blíž k nám. Děj samotný bude hodně utopený ve zdi, bude koukat třeba jen část rukou.
     Začal být problém, jak budou vypadat ty zlé ruce: nemohou být hrbaté, zdeformované, to ne, dnes nemocní lidé nejsou symboly zla, to nejde, revmatické ruce. Hodné ruce, to šlo, a tohle, nevěděl jsem jak. Zkusím to jinak, jak to vlastně bylo. Ti lidé nemuseli být nutně zlí, někteří šli koukat, a byli tou ideou jakoby zblblí, jako by je to stáhlo a oni byli jiní. Pak přišli domů a možná se zase srovnali. Jako třeba revoluce. Někdo někoho zfanatizuje a lidé jednají, jak by nikdy nejednali. Vlastně se nechá uměle - politicky, udělat zrůda z člověka, když se mu to po kapkách, opatrně dává. Začalo mi vycházet co by se stalo, kdybych na to zlo ty ruce řezal a udělal z nich jiné - měl jsem k dispozici ruce různé a tyhle techniky znám. Takže tu ruku rozřežu a dám třebas 6 prstů, nebo úplně otočené, budu z nařezaných rukou stavět ruce nové, zfanatizované. Zkusil jsem to, a bylo to hned na první pohled ohromně zajímavé, sedělo to na bílou glazuru a sedělo to mě, protože vlastně to pokračovala celá filozofie té keramiky, kterou dělám. Jenom jsem se zase domlouval s ing. Vohralíkovou, dříve si to nikdo, ani já, neuměl představit, až teď, a mě bylo jasné, že to půjde, ale že to bude práce mnohem větší, než jsem původně předpokládal a myslel si.
     A teď dál: měl bych udělat modely, ty já dělám nerad,  nechtělo se mi do toho. Nakonec to dopadlo tak, že těch modelů bylo mnohem víc. Nejdřív jsem na čtvrtky nakreslil celou křížovou cestu. Potom na jiné jsem nalepil vystřihnuté kříže - bylo jasné, že při upadnutí musí být kříž v jiné poloze, než např. když ho nese, skleslý dolů, když je na tom špatně, nahoře, když potká matku, a najednou jsem zjistil, že to dělá zajímavou křivku, sinusovku, to troje spadnutí a zas to šlo nahoru, a tak jsem se na  to díval a kreslil jsem k tomu ruce, protože tam byly problémy, já jsem to spočítal až dodatečně, ale je tam kolem 80 - 90 rukou, a to všechno je v pohybu, jde to k tomu kříži až k popravě. To je jedna věc. Potom další věc je to, že když potká matku, tak to zlo je menší, ty zlé ruce budou v menšině. Celé to spěje k popravě, a to zlo stále narůstá, už to začínalo být natvrdo. I při pohledu na tu plastiku - při tom soudu jsou tam zlé ruce, ale postupně, zase v určité sinusovce, se to zvětšuje. Ještě jsem tam dal provaz, hřebíky na přibití a Veroničinu roušku, ale to jsou nepodstatné detaily. Celkem se mi to dařilo jak by to mohlo být, ale došlo na přibíjení na kříž.

     To jsem chtěl dělat, že by mu vyčnívaly ze zdi ruce a hřebíky, ale potřeboval jsem ještě vystupňovat to zlo. Kdybych si představil, jaké to je, být přibitej, tak to musí být taková beznaděj a taková bolest, že nebudu přemýšlet, na čem jsem přibitej, přestává to být důležité. A tak jsem po delších úvahách nechal to přibití a smrt že vůbec budou bez křížů. Při tom přibíjení tam ještě zlo je, tam je to pole do 3/4 plné, tam se řešil problém rukou, jsou tam nejen nařezané, ale dal jsem tam do těch paží ještě prvky - ne snad tetování, ale něco tak, jindy jdou ruce jedním směrem, ale při tom přibíjení už ohrožuje jeden druhého, je tam krev a může se to rvát i mezi sebou. Pak přišlo další zastavení a to byla smrt, a to jsem taky kříž nedělal, a vůbec ani dole žádné zlo. Nic, vůbec nic, je to opravdu smrt, úplně prázdný rám, prázdné zastavení. Myslím si, že to bude dobré, ale samozřejmě výsledek nevím, to až to bude na zdi. A potom je to spíš uklidnění, a v tom posledním zastavení je kříž také, ale stoupá nahoru, vznáší se.
     Když to bylo takhle vyřešené, chtělo by to model tak 1 ku 1 : 15, ale ty ruce by nebyly schopny to vůbec - to by nešlo. Tak jsem uděla model malý, keramický, bez rukou, jen s křížem. Na papíře nebyl vidět náklon kříže, tady už to šlo, a z toho už se nechalo docela dobře postupovat. Jenže jsem potřeboval mít každé zastavení dořešené do detailu, a až to budu modelovat, musím koukat jenom na to, aby to mělo sílu, a ne přemýšlet, jak má být která ruka otočená. Manželka přišla na to, že by se to nechalo udělat počítačově. Mě se do toho moc nechtělo, pak se mi to ohromně zalíbilo a už jsem to začal používat i na ostatní. Prostě jsem si některé ruce zhruba do několika poloh vymodeloval, nafotil, a ona mi to do těch rámů skládala podle toho, jak jsem říkal, a jak by to mělo být umístěné, kam by to mělo ukazovat, směry prstů, zatím ještě ne deformace. A tohle se podařilo perfektně.

   


     Pověsil jsem si to v aťasu, to byl už třetí model. A začal jsem tedy nějaké ty ruce dělat, a zjistil jsem, že pokud mi nepomůže firma, budu tyhle věci dělat několik let. Šlo mi o to, mít všechno připravené a jen si k tomu stoupnout, začít to řezat a prostě se do toho vžít. A podařilo se, musel jsem udělat takové plechové lešení, ale rámy se pak podařilo udělat metrové, tedy 110 cm, ono se to při sušení smrští. Podařil se tak každý druhý, ve třech jsme to dělali a byl to horor, ale ještě předtím jsem měl jeden rám hotový, ten jsem si pověsil na zeď, a na něm jsem si ty ruce připravoval, a pak jsem je na ty měkké rámy lepil. Ale to jsem si ještě nespočítal, kolik těch rukou bude, bylo jich moc, zjistil jsem, že nejsem schopen si to sám připravovat, takže celá firma chystala z forem ty ruce. Protože byl počítačový model, tak jsem věděl zhruba, které ruce tam budou, ruce jsem očísloval od 1 do 5, levé a pravé, udělal jsem 4 rámy, ty se zretušovaly, zakryly, aby zůstaly mokré, já jsem jim nadiktoval, jaké ruce budu potřebovat a ony mi je připravily. Musel jsem si vymyslet zařízení, které imitovalo stěnu, ze které ty kříže a části rukou vystupovaly. A ještě další zařízení horizontální na řezání úhlů, prostě toho bylo hodně, nebudu to popisovat, to jsou technické věci. Nakonec se podařilo, že jsem se do toho mohl pustit.

 

 

     Že jsme to dělali s manželkou, to bylo jednak nutné, aby to jeden podržel a druhý skouknul, prostě se to v jednom absolutně nedalo dělat, a celé jsem to naplánoval tak, abych to mohl dělat pořád, den po dni, protože jsem věděl, že jakmile vypadnu z té nálady, že to může v určité fázi ztratit sílu, a najednou by od určitého bodu to bylo jinačí.

  A to teda bylo od rána do večera, já už ani nevím, jak to trvalo dlouho, pak jsem z toho marodil snad kolik měsíců, ale podařilo se to tam nacpat natvrdo, minimální předělávání tam bylo, a byly tam zase problémy technické, retuše, sušení, celá firma se na tom podílela. Jim se to líbilo, takže to vzaly také za své, ale bylo to dlouhé. Nakonec se to podařilo, dokonce ani nic neprasklo.

     Pak jsem pozval Bohdana Kopeckého, Olbrama Zoubka, a oni jaksi jojojo, považujou to za zajímavé a zvláštní, a pak jsem si mohl začít prohlížet kostely a jiné křížové cesty - keramickou cestu z Jablonce, zdá se, že tohle bude jinačí, že vznikl jiný názor na to vlastně tím, že to bude celek, jedna plastika. Kostel má půdorys tvaru srdce, to znamená, že je to šiška - nebo ne, ale ty stěny jsou všechny zakřivené. A ta cesta má stoupat nahoru, taky v křivce, a jednotlivá zastavení jsou mírně prohnutá, aby se odkláněla od stěny. Takže jsem udělal 1 : 1 kartony, natloukli jsme na zeď hřebíky, a ing. Vohralíková, manželka a já jsme to celé měřili, fotografovali, ukázalo se, že teorie byla dobrá, jenom že to budeme muset dát celé výš, aby na to bylo vidět ze všech míst v kostele.

ZPĚT
29.01.2019